O umění čaje

22.10.2008 - Umění čaje (čanoju, čadó, sadó) je jednou z uměleckých disciplín, které se zrodily v období japonského vrcholného středověku. Dozajista není přehnané tvrzení, že se může stát klíčem k pochopení filosofie tradičních japonských umění – umění divadla nó, řazené poesie renga (z níž v následujícím období vychází Bašó a jeho haiku), ikebany čili umění úpravy květin, umění kamenných zahrad, k abstrakci tíhnoucí tušové malby či umění kaligrafie.

Všechny tyto umělecké disciplíny byly značnou měrou ovlivněny zenovou filosofií, která se zásadním způsobem podílela na formování tvůrčího modelu spojujícího v sobě uměleckou a náboženskou praxi, modelu, jenž je běžně označován jako geidó a který je tradičně spojován s japonským středověkým uměním. Proto je často umění čaje nazýváno Cestou čaje – čadó, Cestou ve smyslu umělecké a náboženské disciplíny, která zprostředkovává umělci estetickou a náboženskou zkušenost současně, integruje jednotlivé projevy lidské aktivity jako je umění, náboženství či filosofie do jedinečného životního stylu, kdy se život sám stává umění. Umělec tak prostřednictvím své tvorby, která se mu prolíná s každodenní životní praxí, směřuje k nazření podstat jevů, podstaty sebe sama, podstaty universa. Příkladem může být životní a umělecká dráha největšího japonského čajového mistra – Sen no Rikjúa. V průběhu vývoje čanoju se rozvíjejí jeho jednotlivé složky – společenská, estetická, etická a nábožensko-filosofická. Tyto složky jsou v různých obdobích zastoupeny v různé míře. Za určující lze bezesporu označit složku společenskou, neboť čanoju má výrazně společenský charakter, jenž vyplývá ze samotné povahy Japonců. Velcí čajoví mistři období středověku dokázali dovést jednotlivé složky do naprosté vyváženosti a úplnosti. Napomohl jim k tomu dozajista i kontext japonského středověku. Jak již bylo řečeno, čanoju se podobně jako i další umělecké disciplíny japonského vrcholného středověku formuje a vyvíjí pod vlivem nábožensko-filosofických, estetických a uměleckých proudů, charakteristických pro toto období. Za rozhodující lze považovat jednak vliv buddhistického konceptu mudžó, pomíjivosti, který ovlivnil zásadní měrou celou středověkou kulturu, a především pak vliv zenového buddhismu. Zen však přes svůj zásadní význam, kterým se podílel na formování čanoju, nebyl jediným faktorem, který ovlivnil vznik tohoto specificky japonského umění, a proto nelze jeho vliv absolutizovat. Je třeba si uvědomit, že umění čaje vycházelo též z poustevnické tradice pozdního období Heian (794 – 1192), z básnické tradice heianského dvora a v jisté míře též z původního japonského náboženství, ze šintoismu. Podobně jako zen, i čanoju mělo značně synkretický charakter, jenž odpovídal charakteru uměleckých a nábožensko-filosofických proudů oné doby. Umění čajového obřadu nespočívá v pouhém vypití misky čaje v tichém rozjímání – jeho součástí je rovněž vychutnání atmosféry čajové chýše, atmosféry, která je utvářena harmonickým působením exteriéru (čajové zahrady) a interiéru čajové chýše. Proto čajový mistr v roli hostitele musí pečlivě volit čajové náčiní (keramickou čajovou misku, považovanou za nejdůležitější součást čajové výbavy, lakovou dózu na práškový čaj, železnou konvici, v níž se vaří voda k přípravě čaje, keramickou nádobku na použitou vodu, bambusovou štětku k našlehání čaje, lžičku na práškový čaj a naběračku na vodu) tak, aby ladilo s ročním obdobím i s denní (popřípadě roční) dobou, kdy probíhá čajová schůzka, s kaligrafickým svitkem a s květinami ve výklenku místnosti, s barevností a celkovým architektonickým uspořádáním místnosti. Tradice pití čaje má své kořeny ve staré Číně, odkud se již v 8. století prostřednictvím buddhistických mnichů rozšířila i do Japonska. Zde bylo popíjení čaje nejprve omezeno na úzkou vrstvu dvorské aristokracie a buddhistických mnichů. V období Kamakura (1192 – 1333) se čaj postupně stává oblíbeným nápojem samurajské vrstvy a tím dochází k jeho pozvolnému šíření z klášterů, především pak zenových, mezi nejširší vrstvy společnosti. Způsoby a podoby pití čaje byly skutečně rozmanité – silný čajový nápoj trpké chuti (v této době připravovaný z nefermentovaných čajových lístků rozdrcených na prášek, jenž by spařen horkou vodou a našlehán bambusovou štetkou) byl podáván jako lék, jehož častými uživateli byli i samotní šógunové (čaj totiž nezřídka sloužil též jako zaručený prostředek proti kocovině), jako obřadní nápoj při klášterních rituálech (odtud tedy jeho časté přirovnání k vínu jako symbolu křesťanského rituálu), či jako nápoj zahánějící únavu s výraznými stimulačnímu účinky, a tudíž nezbytná součást klášterních meditací. Další oblíbenou formou popíjení čaje byly soutěže v ochutnávání a porovnávání chuťových kvalit jednotlivých druhů čaje, rozšířené již u heianského dvora, na jejichž tradici o něco později navázali samurajové – ochutnávání a posuzování čaje se stalo součástí opulentních hostin a o něco později už jen pouhou záminkou pro pořádání divokých samurajských pitek, během kterých se vypilo daleko více rýžového vína sake než čaje. Tato zábava nezřídka dosáhla takového stupně nevázanosti, že šógunátu nezbylo než vydat edikt zakazující konání "čajových soutěží". Čaj se pil též v čajovnách a na tržištích, podával se u chrámů a svatyní. Způsobů přípravy a pití čaje bylo tedy mnoho. Zásadní obrat přináší až období Muromači (1333 – 1573), do kterého spadají počátky procesu formování a vývoje umění čaje. Konkrétně se jedná o konec 14. a první polovinu 15. století, kdy se na dvoře šógunů z rodu Ašikaga objevuje několik po sobě následujících generací kustodů dvorních uměleckých sbírek (Nóami, Geiami a Sóami), kteří vedle toho, že působili jako arbitři v otázkách umění a estetického vkusu, též často připravovali pro ašikagské šóguny čaj. Protože jak šógunové, tak správci jejich sbírek měli vytříbený vkus, čaj se nepil jen tak ale jeho podávání, vycházející v některých formálních prvcích ze způsobů pití čaje v klášterech a ze samurajských "čajových soutěží", mělo zvláštní, obřadní atmosféru a svůj řád a bylo spojeno s předváděním a vychutnáváním krásy jednotlivých uměleckých předmětů ze šógunátních sbírek, většinou čínské provenience. Postupně se tak na dvoře Ašikagů zformoval jeden ze tří hlavních stylů čanoju – formální styl. Od tohoto momentu se datuje vývoj čanoju jako svébytné umělecké disciplíny, jejíž vývoj posléze kulminuje ve druhé polovině 15. a během 16. století v tvorbě tří velkých čajových mistrů – Muraty Šukóa (1422 – 1502), Takeno Džóóa (1504 – 1555) a Sen no Rikjúa (1522 – 1591), kteří dokázali dovést jednotlivé složky čanoju (složku společenskou, estetickou, etickou, nábožensko-filosofickou a v neposlední řadě též složku, jejímž obsahem je náboženská praxe) k naprosté vyváženosti a vytvořit tak harmonický, vnitřně dynamický, strukturovaný celek. Zásluha Šukóa, Džóóa a Rikjúa spočívá v tom, že vytvořili duchu své doby zcela nové typy hodnot, respektive starým formám byly dány nové obsahy. Čajový mistr jakožto umělec sám nachází krásu, a to jak v předmětech, tak v běžných lidských aktivitách, toto hledání a nacházení krásy lze chápat jako plnohodnotný tvůrčí proces a čajový mistr se tak stává svébytným typem umělce, který ozřejmuje krásu prosou, skrytou a nenápadnou a tím propůjčuje předmětům nové estetické kvality. Všichni tři výše jmenovaní čajoví mistři dokázali formulovat nové estetické principy své doby a nalézt jim adekvátní umělecké formy. Na Šukóův poloformální styl, vycházející z formálního stylu ašikagských kustodů, navazuje Džóó a pokládá základy vrcholného neformálního stylu, který posléze Rikjú dovádí až k naprostému vrcholu a současně s tím i uceleně formuluje obsah konceptu wabi, jednoho z ústředních estetických a nábožensko-filosofických konceptů vrcholného japonského středověku. Estetický ideál wabi, jednoho z ústředních estetických a nábožensko-filosofických konceptů vrcholného japonského středověku. Estetický ideál wabi lze chápat nejen jako princip určující estetické působení vnější, jevové stránky uměleckých předmětů, ale též jako vyjádření uceleného světonázorového systému, v jehož rámci středověký umělec přistupoval ke skutečnosti, k životu, k zásadním otázkám své tvorby. Všichni tři umělci vycházeli z estetického vkusu své doby, ovlivněném principy zenové estetiky, tj. upřednostňováním nedokonalých, asymetrických, neúplných tvarů, tlumených barev tmavších odstínů, přírodních materiálů a v neposlední řadě pak preferencí všeho, co nese stopy stáří, a všeho rustikálního, hrubého, požadavek svobody a přirozenosti. Zároveň se obraceli ke snovému, mnohobarevnému světu heianského dvora a k tradici návratu k přírodě v podobě rozjímání v trávové chýši. Koncept wabi měl rovněž silný morální a etický náboj, Džóó v souvislosti se vzájemným přístupem hostitele a hosta říká: "wabi znamená hlubokou, upřímnou pokoru a skromnost". Host i hostitel by si měli být vědomi, že každý jediný okamžik schůzky je neopakovatelný, čímž si činím nárok na to, aby byl maximálně naplněn a prožit. S tím souvisí též schopnost velkých čajových mistrů přenést principy a zásady svého umění do každodenní praxe, jinými slovy brát život jako výchozí materiál pro svou uměleckou tvorbu a zároveň tedy žít svůj život jako umění. Sen no Rikjú formuloval Čtyři principy čajového umění – wa – kei – sei – džaku, jenž se staly kánonem všech čajových mistrů, hlásících se k Rikjúově tradici, Rikjú tak završil učení svých předchůdců – Šukóa a Džóóa. Všechny výše jmenované principy vycházejí z čínské nábožensko-filosofické tradice a zároveň jsou výrazně ovlivněny prvky původního japonského myšlení. Wa – harmonie, je základním principem jakéhokoli vztahu, ať už jde o vztah mezi lidmi či o vztah člověka a universa. Má tedy určitý etický obsah. Je chápán jako výlučně pozitivní kvalita, neboť vytváří soulad, ruší veškeré antagonismy. Ideální stav nastává tehdy, je-li vše propojeno harmonicky v jeden celek, neboť jedině tak lze dosáhnout absolutní jednoty, kdy mizí veškeré duality a protiklady, jež jsou příčinami rozporů. Předpokladem pro nastolení harmonie je očištění našich myslí a srdcí. Harmonie má být základem veškerých vztahů mezi hostitelem a hosty. Též mysl jednotlivých osob má dosáhnout harmonie. Harmonie je dosažení souladu a jemnosti barev, zvuků, vůní v čajové místnosti, kupříkladu květiny mají odpovídat atmosféře, kterou vytváří celkové uspořádání interiéru, a výběru čajového náčiní. Současně má úprava interiéru odpovídat hodině a ročnímu období, kdy se schůzka koná. Princip kei – úcta, respekt, pokora. Zásadou mistrů čanoju je prokazovat svou úctu a respekt nejen vůči hostu, ale též vůči objektům v čajové místnosti – závěsnému svitku ve výklenku, čajovému náčiní, neboť nejde o pouhé neživé předměty, ale je v nich kus osobnosti jejich tvůrců. Vzájemný vztah hostitele a hosta je založen na odvržení společenských rozdílů (jež byly kodifikovány feudálním dělením obyvatelstva na čtyři stavy), protože v čajové chýši jsou si všichni rovni. Tento druh úcty vychází z přirozené vnitřní potřeby uctívat lidství a bytí jako takové na rozdíl od respektu či úcty, jež jsou vynuceny rozdílným společenským postavením. Mistři čanoju ve stylu wabi vycházeli ze slov jednoho z bódhisattvů, adresovaných všem bližním: "Na nikoho z vás nehledím spatra. To proto, že všichni se můžete stát Buddhy". To znamená, že v bližním uctíváme též samotného Buddhu a tím bytí jako takové. Proto tedy požadavek vzájemného respektu a úcty a pokory je potlačení vlastního ega, sebeovládání, jež je rovněž zahrnuto v konceptu kei. Rikjú zavedl v čajové chýši pro hosty pouze jeden vchod namísto dvou různých vchodů, z nichž jeden byl určen pro výše postavené a druhý pro níže postavené. Hosté tedy používali jeden vchod bez ohledu na to, kdo má jaké postavení. Zároveň se každý, kdo chtěl projít tímto velmi nízkým vchodem, musel sklonit a tím naznačit svou pokoru. Podobně i nádržka na vodu byla umístěna níže k zemi, takže každý, kdo se chtěl omýt, musel se k ní sklonit. Principy wa a kei jsou v mnohém shodné a navzájem se doplňují. Tuto skutečnost výstižně charakterizuje japonský historik Nišibe, když říká, že "tam, kde je na povrchu wa, skrývá se pod povrchem kei kde je na povrchu kei, tam musí být pod povrchem wa". Rovněž i principu sei, opravdovosti, upřímnosti, čistotě, přikládá umění čaje zásadní význam. Nejedná se pouze o čistotu vnější, tělesnou, ale i o vnitřní čistotu v morálním, etickém a náboženském smyslu, které lze dosáhnout očištěním srdce a mysli. Proto hosté, když přijdou do zahrádky obklopující čajovou chýši, umyjí si ruce a vpláchnou si ústa. Tyto úkony mají hluboký symbolický význam. Džaku – klid, ticho, nehybnost. Taoismus chápe klid jako navrácení se do prapůvodního stavu jednoty všeho, kdy je odstraněna dualita objekt – subjekt, člověk – příroda atd. buddhisté chápou džaku jako stav nirvány (ze sanskrtského sánti, je ekvivalentní pojmu kú, v sanskrtu překládaném jako súnja, je indickém matematickém systému znamená 0, tedy nic). V zenu figuruje džaku jako jeden z nejzákladnějších pojmů, klid se rovná transcendenci až za oblast života a smrti, dosažení absolutního klidu, prožití jednoty sama sebe s Buddhovou podstatou. Je to návrat k tichu, které je vnímáno jako negace hluku, tedy implikuje v sobě zároveň i hluk. K tomu lze dojít pouze popřením vlastního ega, překonáním rozporu objekt – subjekt. Dosáhneme tak absolutní svobody, jejímž výchozím předpokladem je neulpívání na ničem, neusilování. Jedině tak lze dojít až do stavu absolutního klidu. Koncept džaku prodělal v historii čanoju mnoho proměn. Podle Šukóa jde o zvláštní druh klidu, spojený s "klidem srdce, se smutnou krásou opuštěností". Džaku zde znamená klid a pokoj. Je to protiklad okázalosti a vytříbenosti. Džóó pojímal klid jako prožitek opuštěnosti chýše v podzimní krajině, jenž se stala symbolem absolutní prázdnoty. Sen no Rikjú byl bezesporu největším a nejproslulejším japonským čajovým mistrem. Jeho životní osudy, umělecké a estetické zásady byly zachyceny v knize zápisků – Nambóroku (Záznamy mnicha Nambóa), které pochází nejspíše z pera následníků Rikjúových přímých žáků a jež bylo zapsáno na konci 17. století.

Zpět na přehled článků

NOVINKY TEA SHOP

DARJEELING FIRST FLUSH 2013

Čaj

S radostí oznamujeme, že dorazily čerstvé čaje ze zahrad v Darjeelingu. Tentokráte jsme vybrali NAMRING a LONGVIEW. Oba skvělé, oba čerstvé, oba okouzlující. Nahraďte si pocit jara alespoň těmito čaji, když se počasí ne a ne vzpamatovat.


 

Čajové překapávače KAMJOVE

Čaj

Rádi bychom Vás upozornili na novinku ve způsobu přípravy čaje. Čajové překapávače jsou vhodné hlavně pro přípravu vícenánevových čajů.
Více ...

 

E SHOP

Čaj

Právě doděláváme zcela nový e-shop, který bude zhruba v polovině února otevřen. Naleznete ho na místě stávajícího. Všechny stávající odběratele budeme informovat emailem.


 

Tea shop

LITERÁRNÍ ČAJOVNA

Literární čajovna

Zborovská 9
Boskovice
Tel.:774 499 709

Otvírací doba

Pondělí 10.00 - 19.00
Úterý 10.00 - 19.00
Středa 10.00 - 19.00
Čtvrtek 10.00 - 19.00
Pátek 10.00 - 19.00
Sobota 9.00 - 11.00
14.00 - 19.00
Neděle 14.00 - 19.00

Více

Najdete nás na síti Facebook

DOPORUČUJEME

Čajovna