Historie čadó neboli čanoju

22.10.2008 - Klasickou knihou o čaji je "Čcha-ťing", jejíž autorem je Lu Jü, nejstarší a nejvěhlasnější protagonista čaje. Žil v 8. století za dynastie Tang v Číně. Z jeho knihy se dozvídáme, že pití čaje bylo rozšířeno zvláště v jižních provinciích již mnohem dříve. Legendy se ubírají až k bájnému císaři jménem Šen-nung. Nelze říci, zda čaj byl do Číny přivezen odjinud, (například z Indie s buddhismem) či zda v Číně přirozeně rostl jako divoká rostlina. První historicky doložené dokumenty o čaji pocházejí z doby dynastie Chan (206 před n. l. – 8 n. l.).

Společnost dynastie Tchang, ve které Lu Jü žil, byla na vrcholu kosmopolitanismu a rozkvětu kultur v historii Číny vůbec. Lu Jü poukázal na léčivé účinky, blahodárnost a význam pití čaje a uvedl čaj v širší známost. Do té doby šířily čaj především zenové sekty buddhismu zvané "Čchan".
Vypráví se, že malý Lu Jü byl nalezen zenovým mnichem na břehu jezera, neví se tedy, kdo byli jeho rodiče a odkud pocházel. Později dostal jméno Lu (země) Jü (křídlo). Jako husa rozpíná křídla, aby doletěla na pevninu, rozevírá své paže Lu Jü, aby zanesl na zem obřadní pití čaje. Jeho kniha "Čcha-ťing" se skládá ze tří částí: kapitolách o původu čaje, o jeho pěstování a o náčiní na přípravu čaje. Lu Jü dokázal vystihnou kouzlo pití čaje tak, aby noví čajomilci rychle pochopili, jak krásné prožitky je čekají. Nebylo téměř domácnosti v provinciích na jihu i severu, kde by nepili čaj. Lu Jü ale želel zvulgarizování tak čistého a vznešeného konání jako je pití čaje. Vedle dokonalosti nebes mu lidská přirozenost připadala obhroublá a neoduševnělá. V obcování s čajem je, jak učil, devět nutných úkolů k završení. Nejprve musí být čaj vyprodukován. Potom je ovšem třeba vycvičit své smysly k rozlišování druhů čaje. Za třetí je nutné zajistit správné nástroje, dále připravit správný oheň a vybrat vhodnou vodu. Pak je ovšem třeba čaj dobře vypražit, dobře semlít a dobře uvařit. Nakonec je třeba čaj vypít. Vedle těchto správných postupů existuje ještě mnoho postupů nesprávných, jako nevhodná sklizeň za deštivého počasí či uchovávání ve smradlavé nádobě, a Lu Jü varoval před nesprávnými praktikami. Z dob Lu Jü se dochovaly zápisky o čajových setkáních zvaných čcha-chuej, podobných dnešním japonským čajovým setkáním očakai a dokonce psaných stejnými znaky. Byla pořádána i velmi formální čajová setkání pro literáty nebo mnichy. Čaj nepřinášel jen fyzické osvěžení, ale především psychologické a spirituální osvěžení, které pomohlo zahnat myšlenky na vše obyčejné a světské, a pozvednout je do vznešeného království abstrakce. Čaj nebyl pouhým medikamentem zenových mnichů k zahnání spánku při dlouhých meditacích. Příznačná čínská náklonnost k filozofii na straně jedné a k sentimentu na straně druhé spojila pití čaje se zenovým učením a vytvořila charakteristickou uměleckou disciplínu, která se upíná k životu v klidu a jednoduchosti. "Pro milovníky čaje bylo jeho pití příležitostí k vytváření si odděleného abstraktního světa dokonce dříve, než si abstraktní svět stačí uvědomit. Právě tento pohotový účinek dal čaji vážnost a úctu. Abychom se dotkli tohoto bodu přímo a jasněji, snad bychom mohli říci, že touha, na jejímž základě si Číňané vytvářeli příznačný světový názor, abstraktní svět sám o sobě, se mohla občas formovat pomocí média čaje jako nápoje." (Sen Sóšicu XV.)
Od jaké doby se čaj začal pít v Japonsku nelze přesně říci. Je možné, že již za panování prince Šótoku /572 – 622/, kdy se Japonsko poprvé setkalo s buddhismem, některé vrstvy společnosti čaj pily, a je velice pravděpodobné, že v době Nara /710 – 784/ alespoň část populace opravdu čaj pila. První psaná zpráva, která je historicky ověřená, se datuje k roku 814, a jsou jí zápisky Kúkai Hóken Hjó mnicha Kúkaie /774 – 835/, který roku 804 cestoval do Číny doby Tang a který, když se po dvou letech vrátil, přivezl si a sebou nejen velké množství knih, ale také zvyk pít čaj. V textu je používáno slovo "čanoju", tedy horká voda s čajem. Byl to čaj lisovaný v kostkách, v tehdejší době velmi vzácný. Působil exoticky svým cizokrajným původem a byly zdůrazňovány především jeho léčivé účinky na tělo i duši.
Podle čínského vzoru hledali japonští vzdělanci tehdejší doby v čaji naplnění jejich touhy uniknout z deprese, kterou zažívali v reálném světě korupce a bezpráví ve společnosti. V čaji nacházeli ideál svobody, v které by chtěli žít a tvořit. Mnozí čajoví milci byli básníci a spisovatelé. Čínská kultura byla v té době velmi obdivovaná a uctívaná, proto se čaji dostalo, zvláště mezi vyšší společností, velkých poct. V básních je opěvována představa svatého muže, který v zalíbení prožívá osamělost v zapadlém klášteře hluboko v horách a "opájeje se čajem vychutnává si plně tuto vonnou bylinu" (Fudžiwara no Fujucugu). Již ve staré Číně bylo důležitým atributem vládce jeho příklon k umění. "Umění reprezentovalo jakýsi druh krajní reality, která zasahovala do reality a ovlivňovala ji s větší silou, než by se tomu dělo ve skutečném životě." (Sóšicu) A pití čaje hrálo podobnou roli jako umění. V čajomilství této doby by se daly rozlišit dva trochu odlišné styly. "Pro mnichy bylo pití čaje ritem, obřadem, v nichž se zračila závažnost jejich kněžského stavu, zatímco pro literáty a bohémy byl obřad čaje spíše elegantním a snovým časem, provoněným poustevnickým kouzlem taoismu." (Sóšicu,) Při korunovačních obřadech se slavnostmi díkůvzdání se v paláci i chrámech s velkou důležitostí konaly obřady čaje. Každý rok na jaře a na podzim se na císařském dvoře konalo velké předříkávání Haňja sútry a součástí této události bylo také podávání čaje.
Je zřejmé, že důležitým aspektem šíření čaje bylo jeho spojování s hledáním transcendentna, které se nachází daleko za poznatelným světem, a přesto člověk touží do něj nahlédnout.
Od poloviny doby Heian /794 – 1192/ opadávala euforie k věcem čínské provenience, dokonce byly na čas přerušeny i diplomatické styky s čínskou dynastií Tchang. S tím souvisí i ochabnutí čajových aktivit. Přestože obchod mezi Čínou a Japonskem se znovu obnovil za dynastie Sung, téměř až do začátku období Kamakura /1192 – 1333/ je velice málo zpráv o pití čaje, jakoby téměř zapadl v zapomnění.
Oživení nastalo až ke konci 12. století. Přispěla k tomu kniha Kissa Jódžóki, kterou sepsal mnich Eisai /1141 – 1215/. Titul knihy lze přeložit jako "Pití čaje jako vhodného léku pro zdraví", z čehož je zřejmé, že se jeho zájem soustřeďoval především ke složení čaje a jeho účinky. Nelze však v této souvislosti opomenout, že právě mnich Eisai se význačně podílel na znovuoživení kulturní výměny mezi Čínou a Japonskem.
Eisai přivezl ze svého studia v Číně zen-buddhismus a stal se zakladatelem zenové sekty Rinzai. Vedle učení zenu propagoval a popularizoval také obřadní pití čaje, tak jak se mu naučil v Číně. Přivezl s sebou i semínka čaje a zasloužil se o jeho pěstování v Japonsku.
Přestože se Eisai zaměřil na léčebné účinky čaje, jeho zápisky jsou nesmírně ceněny jako podklad pro pochopení dalšího vývoje, kdy se z pití čaje začalo formovat výsostní umění. Dvě nejdůležitější kapitoly knihy se jmenují ve volném překladu "Uvádění pěti orgánů těla v soulad" a "Vyvarování se přízraků zla".
První je fyziologickou studií o možnostech, jak navodit harmonii mezi nejdůležitějšími orgány lidského těla, jako jsou játra, plíce, srdce, slezina a ledviny a dožívat se tak dlouhého věku. Věřil, že člověk je povinován starat se o své zdraví ve jménu víry v Boha, a to na základě buddhistického kánonu Tripitaka, který se skládá ze tří zákonů, Buddhova učení, kázně a učednictví a teologicko-filozofických důkazů Buddhových myšlenek. V kontextu doby, kdy se věřilo, že den Posledního soudu se přiblížil, se Eisai zajímal o záchranu člověka a přál si alespoň, aby byl k tomuto zúčtování co nejlépe připraven. Emotivně šířil, že čaj je nektar, který je rosou seslanou na Zem bohy. Říkal, že játra tíhnou k chuti kyselé, plíce k chuti ostré, srdce k chuti hořké, slezina k chuti sladké a ledviny k chuti slané. Velký důraz kladl na roli srdce, které, když je slabé, oslabuje i ostatní orgány, a jelikož přiřadil srdci chuť hořkou, doporučoval k posílení srdce čaj, který je opravdu chuti nahořklé. Zaměření se na pět orgánů vychází z čínského konceptu wu-sing o pěti základních principech, které byly chápány jako základní stavební kameny universa. Jsou to dřevo, oheň, země, kov, voda. Země je umístěna uprostřed stejně jako je ve výčtu orgánů umístěno uprostřed srdce. Metoda porovnávání pěti orgánů a pěti chutí s pěti elementy universa je součástí lidové tradice esoterického buddhismu, praktikovaného sektou Šingon.
V části "Vyvarování se přízraků zla" Eisai nabádá čajové milce, jak nejlépe připravovat čaj. Je zřejmé, že se jednalo o čaj práškový matča, jak jej známe dnes. Navrhoval použít "dvě až tři lžíce o velikosti měděné mince". Nabádal k tomu, aby byl čaj chutný, neboť "bohové znají správnou chuť čaje". Čaj je "vzácnost a může být nalezena mezi bohy v království na výsostech stejně jako dole na zemi jako pokrm, který zachrání ty, jimž bylo tělesně ublíženo." (Eisai, Jódžoki)
Během celého období éry Kamakura se obřadem čaje zabývali především mniši, ale také mnoho samurajů a aristokratů. Čaj se pěstoval v oblasti Taganó poblíž Kjóta a začal ho zde pěstovat Svatý Mjóe /1173 – 1232/, mnich sekty Kegon, jemuž první semínka daroval Eisai. Je považován za patrona "Cesty čaje" čadó. Na svou konvici si nechal odlít deset účinků neboli ctností čaje: "1. svrchovaná ochrana Buddhů, 2. soulad pěti orgánů, 3. synovská úcta, 4. vymazávání chtění, 5. prodlužování života, 6. odhánění ospalosti, 7. osvobozování od chorobnosti, 8. absence škodlivých vlivů při správném používání, 9. svrchovaná ochrana šintoistickým bohům, 10. vyrovnanost tváří v tvář smrti." (Júgaku Órai, Sóšicu)
Ze zpráv o mnišském životě se však dozvídáme, že postupně vyvanula oddanost čínským ideálům o abstraktním světě a uctívání božské esence čaje, a čaj se často stal pouhým prostředkem, jak zahnat spánek při dlouhých meditacích v zenových klášterech. Mniši v zenových klášterech různých sekt byli většinou obeznámeni s přípravu i podávání čaje a používali výhradně čínské čajové náčiní. Hlavní pozici v holdování čaji však zaujímala Eisaiova sekta Rinzai.
Dalším význačným mnichem, který spojoval čaj se zenovou meditací byl Dógen /1200 – 1253/, který založil Sótó, druhou nejvýznačnější sektu zen-buddhismu v Japonsku. Dógen byl člověk velice vznešeného cítění, který žil skromně, bez politických ambicí a touhy po slávě, pro něhož rituální pití čaje bylo součástí jeho každodenního životního rytmu. V zápiscích Eihei Šingi popisuje podávání čaje při oslavě Nového roku. Nejprve byl čaj podán nejvyššímu představenému, pak zvláště významným hostům a nakonec celému shromáždění. Když nějaký potulný mnich vstupoval do společenství bratrstva, čajový obřad byl součástí uvítacího iniciačního rituálu. Postupně se v zenových řádech vytvářel celoroční kalendář oslav a seznam ceremonií, při kterých se obřadně podával čaj, což je charakteristika, která nikdy nebyla zřejmá v Číně. V Eihei Šingi jsou vlastně poprvé popsány čajové obřady jako rituály v pravém slova smyslu. Tyto rituály v nezměněné podobě jsou praktikovány od 14. století dodnes v kjótských chrámech Kennindži /Eisai/ a Mjóšindži /Dógen/. Zmínky jsou v knize Kissa Órai, která je připisována mnichu Gen´e / - 1350/. Zajímavý je rituál Óčamori, který v roce 1281 poprvé konal mnich Eison jako oslavu porážky Mongolů a díkůvzdání a který je dodnes vyslavován na Nový rok v chrámu Saidaidži v Naře a je prvním rituálem čaje, kdy je přizvána i široká veřejnost. Další zvláštností japonských rituálů čaje bylo, že se podávalo i jídlo kaiseki.
Čajové obřady však nebyly jen doménou chrámových aktivit, ale postupně se jejich obliba přesunula do světštějšího a obyčejnějšího prostředí. Jelikož však chrámové rituály byly součástí liturgií, které byly často i utajované, mnoho aspektů čajových obřadů se nepřeneslo ve stejné podobě až za chrámové zdi do obyčejného světa. Tradice, která začala v chrámech jako náboženské obětování Buddhovi se nakonec ve světském světě vyvinula do poloviny období Muromači /1338 – 1573/ až k prodávání tohoto nápoje v prostranstvích před chrámy, zvláště při pouťových slavnostech. Byly druhem zábavy, které se říká furumai. Také šintoistické svatyně byly konzumenty čaje a osvojily si některé rituály.
Od dávných dob byly v Japonsku mezi vyšší společností, aristokraty i válečníky, oblíbené hry zvané monoawase, při kterých zúčastnění rozpoznávali druhy vůní, maleb, květin, vějířů ale i hmyzu a mořských škeblí, poezie, literárních děl a podobně. Podobným druhem zábavy byly i psí a kohoutí zápasy. Není divu, že od 14. století při podobných setkáních začali rozpoznávat i druhy čaje. Rozmohly se i velice luxusem hýřící čajové obřady feudálních pánů daimjó, kteří se utápěli v radovánkách s kurtizánami a v zábavě, kterou jim zprotředkovávali herci dengaku a sarugaku. Přehnané zdůrazňování života v zábavě a luxusu, zvané basara, bylo i objektem kritiky. Čajové obřady tohoto pojetí, jejichž hlavním protagonistou byl mnich Sasaki Dójó /1306 – 1372/, jsou popsané v dopisech Kissa Órai.
Příkladem extravagance v čajovém umění je Kinkakudži, zlatý čajový pavilónek, který nechal postavit šógun Jošimicu Ašikaga /1358 – 1408/. Kultuře nakloněný šógun Yošimasa Ašikaga /1435 – 1490/ pozval na svůj dvůr mistra Noami a jeho vnuka Soami, kteří připravovali čaj v recepčních místnostech při slavnostních příležitostech. Čaj se stal okázalou zábavou vyšší společnosti. V záplavě importovaných předmětů, kterou umožnil rozvíjející se obchod s Čínou dynastie Ming, se zrodila potřeba rozlišit mezi věcmi autentické hodnoty a věcmi hodnoty pochybné, což vyvolalo i potřebu zamýšlet se nad pravdivostí krásy. Hodnotitelé uměleckých předmětů si začali dávat za jména titul ami, jako si dávali mniši a umělci. Nejvlivnějšími autoritami v umění čaje i umění vůbec se stali tři držitelé ami, Nóami /1397 – 1471/, jeho syn Geiami /1431 – 1485/ a vnuk Sóami / - 1525/. Ve velké míře se zasloužili o vytvoření různých kompozic čajových setkání v závislosti na vytvořené atmosférě k dané oslavě, a to z hlediska prostředí i použitého náčiní, aranžování jídel, aranžování květin a podobně. Nóami je tvůrcem stylu zvaného šoin kazari, čajového obřadu v místnosti, která byla původně určena mnichům ke čtení knih. Modifikoval přípravu čaje zcela odlišně od příprav čaje při soutěžích toča. Je i autorem čajového obřadu daisu kazari, s použitím velké lakované poličky. Jeho styl čajového obřadu by se dal popsat jako čaj oděný do přepečlivě vytříbeného hávu, v jehož záhybech se skrývaly nejortodoxnější pravidla původního pití čaje. Čajový obřad se stal slitinou ideálů spirituality a estetična. Svou roli začalo hrát umění aranžovat a tvořit.
Mnich Murata Džukó /1422 – 1502/ pokračoval v navrácení čaje ze scestí k jeho původním kořenům a vložil do čajové tradice mnoho z rukopisu čistě japonského. Od svých deseti let byl novicem v chrámu Šómjódži v Naře. Ve dvaceti ho ale omrzel chrámový život a nakonec odešel a jen tak se poflakoval životem. Ve svých třiceti letech však vstoupil do zenového kláštera při Daitokudži v Kjótu k mistru Ikkjú Sódžun /1394 – 1481/, který byl znám svou kritikou dekadentních praktik některých zenových klášterů. Dlouhé meditace však měly na Džukóa uspávací účinky, a tak se šel dokonce poradit se specialistou, jak zahnat spavost. Doktor mu poradil čaj v duchu Eisaiových poučení v Kissa Jódžóki. V Daitokudži nalezl Džukó lakovanou poličku daisu, kdysi do Japonska přivezenou z Číny.
Džukóovým čajovým mistrem byl sám velký Nóami, který ho pravděpodobně uvedl ke dvoru šóguna Jošimasy Ašikagy /1436 – 1490/. Je zřejmé, že byl Džukó dobře obeznámen s konfucianismem. Představoval si, že lidé se zabývají čajem, aby v sobě vybudovali ctnosti (čínsky li ), potřebné k dobrým způsobům slušného chování. Džukó dobře znal i čajové obřady typu basara, třeba čajový obřad spojený pro požitek s koupelí, zvaný "rinkan čanoju", a varoval před jejich neužitečností pro spásu duše. Charakteristika Džukóva čaje tkví v elementech, které nejvíce vyznával. Jsou jimi kin, kei, sei, džaku, což lze přeložit jako pokora, úcta, čistota a klid. Na první místo kladl pokoru, protože za největší zlo považoval panovačnost, zpupnost, aroganci a zatvrzelost. Vyžadoval naopak upřímnost srdce a hlubokou oddanost věci čaje ve vlastním vyspívání i v učení druhých. Upřednostňoval vyvážený přístup k věcem čínským a japonským a jeho oblibě se těšily předměty s nádechem chladu a jakoby chřadnutí, které mu ztělesňovaly krásu potlačeného ega. Byly to například keramické nádoby na čaj z pecí Bizen a Šigaraki, jejichž glazura je v barvách země, kovu a popele, často je hrubá i s částmi rozteklé lávy z popela. Tvrdil, že správně ohodnotit takové ponuré věci může člověk jen po načerpání mnohých životních moudrostí a není vhodné pokrytecky předstírat zaujetí, když daný člověk ještě nevyspěl nebo je příliš mladý. Dokonalé ztělesnění role při potlačení ega zvané monomane viděl Džukó v hrách divadla nó a cítil spojitost s duchem čaje.
Slova známého tvůrce her nó, Komparu Zenpóa, že "úplněk není přesně moje vyznání", odpovídala i vkusu Džukóa. V tomto rčení se skrývá kritika dokonalosti čínských předmětů a záliba v japonské poetičnosti nedokonalého. Džukó byl přesvědčen, že je vhodné oba aspekty spojit. Známá je jeho věta, že "nejlepší je mít nejušlechtilejšího oře v slaměné stáji". Styl, odpovídající tomuto pojetí estetického elementu wabi a sabi, v sobě pojímá kontrast a dynamiku dokonalého a nedokonalého, stejně jako kontraakci mezi novotou a starobylostí, mezi slávou světa a ubohostí jedince, mezi hojností požitků a vyprahlostí duše, mezi nasládlou lehkostí čaje a jeho hořkou příchutí. Džukó začal čaj připravovat v malé místnosti a s omezeným počtem hostů. Dokázal přesvědčit svým prostým pojetím čaji holdující i prostopášné čajomilce. Možná k tomu přispěla i atmosféra doby, kdy si během válek Ónin nikdo nebyl jistý životem. Zvláště samurajové si cenili intenzivního a pravdivého prožitku Džukóovy školy sóanča.
Vyznavačem Džukóovy filozofie byl známý poustevník Sódžu /1448 – 1532/, který žil v mumraji jedné rušné čtvrti Kjóta, a jehož čajový domek měl místnosti o velikosti 4, 5 a 6 tatami. Sódžu svým pojetím založil životní styl člověka s vytříbeným uměleckým citem, založeným na střídmosti a prostotě. V té době se stali uznávanými čajomilci i obchodníci, kteří měli peníze a shromažďovali vzácné cizí i tuzemské náčiní, nicméně často pochopili aspekt suki, pravdivého a čistého výrazu, a toužili se stát tak zvanými sukiša, lidmi vysoké kvality vkusu.
Význačným mistrem se stal obchodník z města Sakai, dnešní Ósaky, Takeno Džóó /1504 – 1555/. Džóó studoval u mistra Sóčin, který byl učedníkem Džukóa. Poezii studoval u mistra Sandžonišiho Sanetaky /1455 – 1537/, předního umělce doby. Džóó vlastnil mnoho vzácných předmětů, které by mohly být použity na formálních recepcích nejvyšší úrovně, přesto tyto předměty použil v prosté místnosti s hliněnými stěnami a bambusovým stropem. Zavedl třetí stupeň úrovně formality. K vysoce formálnímu stylu šin a středně formálnímu stylu gjó přidal só, neformální styl.
Také on zdůrazňoval krásu chladnoucího a uvadajícího, krásu v kontrastu dokonalého s nedokonalým. Obdivoval krásu měsíce, skrytého za oblaky. I v jeho tvůrčí práci ve směru estetických ideálů se završovalo dílo japonského čajového obřadu, který je odlišný od chrámových rituálů i dýchánků v prostopášné zábavě. Zanechal svým učedníkům dvanáct pokynů jak docílit takového rozpoložení duše, které je jediné vhodné pro praktikování čaje wabi:
- je třeba si osvojovat dobrou vůli vůči ostatním
- návyky chování musí být správné a harmonické
- není vhodné být kritický k čajovým setkáním jiných
- člověk nesmí být naplněn sebeúctou
- nechovejte touhu po předmětech, které vlastní druzí
- je totálně nevhodné myslet na čajový obřad jen z pohledu náčiní
- jedna polévka a tři další chody jsou vhodné jako jídlo kaiseki, nikdo by neměl zvětšovat množství jídla ani pro vybrané hosty
- milec čaje může pro čajový obřad použít i náčiní, které bylo odloženo; platí to především pro obyčejné lidi
- milec čaje zvláště nemá rád, když ho někdo vidí jako milce čaje
- milec čaje se obeznamuje s duchem wabi a vede život v tichém ústraní, měl by znát písma buddhismu a zažívat prociťování japonské poezie
- člověk by měl vést odloučený život a cítit sabi, měl by také usilovat o střední cestu, neboť kdo se zdá být příliš úžasný, je jaksi divný, a kdo je příliš wabi, je příliš jednoduchý a lajdácký
- není myslitelné, aby nějaký čajový obřad nebral v úvahu cítění hosta, to by nebyl ryzí čajový obřad, i čanoju pro sebe by mělo takové být, a také by se hostům nemělo nic vnucovat a nebo je žádat o pomoc (Takeno Džóó, Džóó montei e no hatto, Sóšicu)
Z těchto pokynů je zřejmé, kolik důrazu kladl Džóó na to, aby se host cítil dobře. Zdůraznění vzájemnosti hostitele a hosta je také něčím novým, co do čanoju vnesli Japonci. V Džóóvě pojetí čaje byla povýšena spirituální rovina jedinečnosti okamžiku zvaná ičigo, ičie; toho, že daný čajový obřad se ve stejné podobě nikdy nebude opakovat. Džóó se ve dvanácti pokynech zmiňuje i o poezii. Osvojování si poezie pomáhá kultivovat jemnocit stejně jako čanoju. Člověk se stává citlivější ke kráse. A právě v jemnocitu a estetické vnímavosti se mu otvírají široké dveře do nových světů.
Nástupcem Džóóa se stal Sen no Rikjú /1522 – 1591/. Je často označován za duchovního otce dnešního čajového obřadu. Pod jeho uměleckým vedením se styl sóanča stal známým a do dnešních dnů se praktikuje jako tak zvaná wabiča, čaj jemného a vytříbeného vkusu. Také Rikjú byl synem obchodníka. Své umělecké sklony zdědil po svém dědu Senamim, který působil na dvoře šóguna Ašikagy Jošimasy stejně jako mistři Nóami a Sóami. Rukjú se začal zajímat o čanoju velice brzy, jako šestnáctiletý se učil u mistra Kitamuki Dóčin školy Higašijama, úzce spjaté s kulturními aktivitami šógunů Ašikaga. Potom se stal učedníkem a následovatelem mistra Džóóa. Velice rychle se z něj stal oslavovaný čajový mistr.
V japonských končinách postupně nastal mír a pod příkladem hrdinů tohoto sjednocení, vojevůdců jako Oda Nobunaga či Tojotomi Hidejoši, se čajových obřadů začali ve větší míře zúčastňovat i feudální pánové. Rikjú jako velmistr byl povolán ke dvoru Ody Nobunagy, kde sloužil čajovým uměním dvacet tři let. Teprve potom, jako dvorní mistr Hidejošiho, sytý slávou světa, začal důrazně kritizovat okázalý styl, kde se to třpytilo zlatem a zbytečnou zdobností. Rikjú usiloval o vytváření prosté, přírodu upomínající atmosféry, a to přímo uprostřed města. Přestože despotický vládce Hidejoši studoval u mistra Rikjúa, dával přednost okázalým čajovým večírkům, typickým pro dobu Momojama /1568 – 1603/. Je známa Hidejošiho čajová místnost, vyvedená i s velkou poličkou daisu ve zlatě. Wabiča naopak zdůrazňovala prostotu a ekonomičnost, kde žádné předvádění se a plýtvání nemělo místo. Přesto, že si Hidejoši mistra vážil, jeho přechodná zlost, vyvolaná možná i falešným nařčením, vedla ke smrti Rikjúa. Hidejoši mu přikázal, či dovolil vykonat seppuku. Rikjú, v řádu věcí tehdejší doby, poslechl. Odkázal světu dědictví svého velkého umění. Rikjú sladil odkaz čínské tradice s domácí zálibou v kráse pomíjivého a nedokonalého estetickým aspektem wabi. Učil, že luxus protiřečí filozofii čaje, skryté ve čtyřech elementech, jimiž jsou harmonie, úcta, čistota a klid. Symetrie a asymetrie prostoru, věcí, ale i lidí a jejich duchovních představ, mohou při určité konstelaci vytvořit neobyčejnou harmonii. Věci živé a neživé ve své rozmanitosti a různosti doplňují jedna druhou, či taktně dávají vyniknout právě tomu elementu, který je přirozeně v daném okamžiku ve středu dění. I každý zvuk či pomlka má své harmonické místo. Lesk a sláva světa odvádí od soustředění k hodnotám vyšším a neměnným. Rikjú nabádá prostými slovy: "Nejprve ohřej vodu. Pak udělej čaj. Nakonec jej způsobně vypij. Více znát nepotřebuješ." Jakoby se utíkal k obrazu prapůvodních rytmů lidského chápání nebo k hravé duši dítěte, aby pak mohl naplnit srdce učedníků vírou čaje.O estetickém a filozofickém myšlení Rikjúa se dozvídáme především z knihy Nanpóroku, nalezené Tačibana Džicuzanem v r. 1686. Napsal jí mnich Nanbó Sóeki, údajně blízký žák Rikjúa. Má sedm částí, poslední byla napsána po smrti Rikjúa, prvních pět oddílů Rikjú obsahově potvrdil, šestý díl byl údajně soupis tajných praktik hidži, které Rikjú nikdy publikovat nechtěl. V Rikjúově učení je religiózní vyznání převáděno do aktuální činnosti. V Nanpóroku se například píše: "První akt hostitele je donesení vody do zahrádky při čajové chýši, a první akt hosta je, že tuto vodu použije. Zde tkví onen nejdůležitější princip neposkvrněné orosené země a chýše z trávy. Je to nádoba, kde oba, ten, kdo zval do neposkvrněné orosené země i ten pozvaný, mohou ze sebe smýt nečistoty světa." (Sóšicu). Orosená země je opakem míst, které hoří v plamenech. Orosená země je místem spirituálního vyspívání. Slovo je zvěstováno v této zemi skrze svitek, který je při obřadu zavěšen v tokonomě. "Není důležitějšího předmětu v čajové místnosti než zavěšený svitek, neboť právě on umožňuje hostiteli i hostu soustředit pozornost a zachytit vše důležité, co příležitost nabízí. Nejlepší je tušová kresba. Účastník čanoju bude mít slova na něm napsaná v úctě a ocení virtuozitu autora, následovníka Cesty nebo kněze. Nezavěšujte svitky se světskými tématy." (Nanpóroku, Sóšicu)
Svitek přirozeně určuje kriterium, které propojí všechny aspekty na setkání účastné, včetně výběhu náčiní i vedení hovoru. Je to jakoby "zákony panovaly bez zákonů", pokud ovšem se přítomní vydávají jeden druhému bezelstně a ve vší upřímnosti. Rikjú završil kodex čanoju jako Cestu čaje, jejíž podoba se v nezměněné formě traduje do dnešních dnů a tvoří všeobecný kulturní systém Japonska.
Rikjú, aby docílil ještě intenzivnějších prožitků wabi, připravoval čaj i v menších místnostech než bylo 4,5 tatami, které měl v oblibě Džukó. Nízký průlez do místnosti sloužící jako dveře, zvaný nidžiriguči, je také jeho invencí. Byl to velice názorný pokyn pro hosta, aby odložil vše nepotřebné vně a aby se sklonil v pokoře a vešel do jiného světa, světa posvěceného. Pro Rikjúa vstup do království čajové místnosti nebyl útěk ani izolace, ale možnost propojení. Proto stavěl své čajové místnosti oproti dřívějším praktikám (dříve na sever) směrem na jih. Nebál se světla neboli světského světa, ale nechal jej vstupovat jen zastřeně; přirozeně prosvítalo venkovní silné světlo do místnosti přes stromoví v zahrádce a přes rýžový papír či rolety v oknech. Vyznával čanoju jako možné spojení svatého s neposvěceným, které zanechávalo prostor pro náboženskou svobodu. Důležité bylo "odložit věčné poměřování", neboť jen tak se může zrodit tvůrčí a svobodná oddanost, která se projevuje v pravdivém umění wabi. Wabi je duše čaje. Do "poměřování" patřilo samozřejmě postavení ve společnosti, které se v Japonsku vždy výrazně rozlišovalo. Rikjúovo myšlení wabi bylo revolučním pojetím vztahů mezi lidmi, neboť v čajové místnosti mohli vedle sebe sedět lidé různých stavů a byli si rovni. Čistota, která vyjadřovala rovnocennou vztahovost mezi lidmi, byla osvěžující a spásnou zprávou. Lidem se zdála být tato čistota dokonce svatější než čistota vztahů zachovávaná v chrámech. Rikjú přenesl do obyčejné chýše vyznávání Buddhova učení. "Můžeme si to představit jako náboženské hnutí, šířené pomocí čaje stylu chýše z trávy, a nebo jako způsob, jak docílit spirituální obrody přenosem filozofického obsahu do estetismu života, který se skládal z nejvyspělejších forem čanoju doby a prožívání radosti z čaje. Čanoju byla aktivitou, pořádanou k nabídnutí a vypití si šálku čaje, ale to nebylo zdaleka celé poslání, neboť Rikjúovým poselstvím bylo vstupovat do vyšších forem náboženského prožívání právě pomocí aktivity čaje. Tím přidal oslavnou novou kapitolu k historii Cesty čaje, kapitolu, která přinesla revoluční systematizaci čanoju." (Sóšicu)
Doba Momoyama je často přirovnávána k evropské renesanci. V Japonsku však formulování čajového kulturního dění vedlo naopak ke kritickému zamýšlení se nad všemocí člověka a vymoženostmi světského světa, které je dodnes v japonské společnosti zřetelné.
Po Sen no Rikjúovi se stal Hidejošiho dvorním mistrem a později mistrem druhého Tokugavského šóguna Hidetady Furuta Oribe /1543 – 1615/. Také jeho osud byl neblahý, i on musel přijmout seppuku. Oribe vyvinul styl daimjóča pro feudální lordy, který po něm převzal další význačný mistr čajového obřadu Kobori Enšú /1579 – 1647/. Poprvé došlo k jasnému rozdělení. Vydělily se školy zaměřené výhradně na vyšší vrstvy, a na druhé straně školy s odkazem učení Rikjúa, které vyhovovaly spíše samurajům a obchodníkům.
V pozdní Tokugavské éře se proslavil jako velice pokrokový daimjó, také jako kritik čajového obřadu Macudaira Fumai /1751 – 1818/. Vystupoval zvláště proti zbytečnostem, mudagoto, které zastírají pravdu čaje. Zlobil se, že se čajová setkání odbývají v duchu povinného obdivu k hostiteli, a pozbývají výchovně společenského aspektu. Pro svou kritiku by nalezl velmi úrodné pole i na dnešních čajových setkáních, očadži či očakai. Podle Fumaie by měl být čajový obřad chápán jako nejzávažnější z činností, které pomáhají vést společnost a vládnout v zemi. Fumai vytvořil klasifikaci uměleckých předmětů do pěti skupin a velice přispěl k identifikaci a uchování mnohých vzácných kusů čajového náčiní.
Na konci Tokugavské éry, kdy se země nacházela v hospodářské krizi a kdy byly uskutečňovány reformy Tempó, se jako moudří reformátoři a současně vyznavači čanoju význačně profilovali Tokugawa Nariaki /1800 – 1860/, feudální pán klanu Mito, a Macudaira Jošinaga /1828 – 1890/ z Ečizenu. Na počátku padesátých let 19. století bylo Japonsko nuceno postupně otevřít své území světu a uzavřít tak 250 let trvající období nerušeného soustředění na vlastní životní styl.
Při změně režimu během revoluce Meidži prožívalo čajové umění složité existenční problémy. Nová vláda se snažila čajový obřad zdiskreditovat jako feudální přežitek. Byl odsouván do sféry scénického divadelního umění. V době, kdy se japonská společnost opájela západní filozofií a výdobytky vědeckého pokroku, bylo těžké prosazovat tuzemské tradice. Mnoho škol, příliš spojených s dědičně privilegovanými skupinami lidí, zvláště s feudálními pány, zaniklo. Příkladem je svého času význačná škola Sekišú. Čajový mistr Urasenke Gengensai /1810 – 1877/ dokázal vystihnout paralely s evropskou filozofií osvícenství a s hesly rovnost, volnost, bratrství, a obhájil čajový obřad před vládou i veřejností. Zdůrazňoval, že čanoju ve své pravdivé myšlence nerozlišuje mezi chudými a bohatými, vlivnými a obyčejnými, ale že lidé jsou si při čajovém setkání rovni, přestože každý v obřadu zastává jinou pozici. Gengensai zdůrazňoval také aspekt šetrnosti a hospodárnosti, aspekt skromnosti a střídmosti. Jako důležité výchovné prvky, zvlášť užitečné v chaosu společenské přeměny, považoval Gengensai respektování pravidel a vazeb, sebekontrolu a vytrvalost, čajovému umění vlastní. Gengensai se nestranil cizím vlivům, naopak pojetí čajového setkání obohatil o obřad, kdy se čaj připravuje u stolečku v sedu na židli. Vycházel tak vstříc cizincům, pro které bylo nesmírně útrpné prosedět několik hodin v kleče na rohožích. Pod vedením mistrů jako byl Gengensai se čajový obřad stal mnohem lidovější záležitostí nežli kdykoliv dříve, nadále si však zachoval svou charakteristickou noblesu.
Vzmáhající se kapitalismus přinesl čajovému obřadu nové patrony. V posledním desetiletí 19. stol. navíc došlo k nové obrodě japonských tradic a bohatá třída kapitalistů nasměrovala zájem k čajovému obřadu jako k důležitému společenskému vyžití. Rody jako Micui, Konoike nebo Sumitomo, které založily svá bohatství v době Edo, a které se nyní přeměnily na velké koncerny zaibacu, projevily aktivní zájem o sběratelství uměleckých děl meibucu v duchu Macudairy Fumaie. Nezu Kaičiró založil známé Muzeum umění Nezu v Tokiu, podobně i jiní založili muzea, aby mohli své vynikající sbírky předložit i veřejnosti, čímž naplňovali aktivity i sny Okakury Tenšina, estéta a filozofa, který na počátku století proslavil čanoju ve světě. Ve stejném duchu renesance tradic byl založen spolek Daišikai, nazvaný podle mnicha Kóbó Daiši /744 – 835/. Jeho zakladatelem byl Masuda Takaši /1848 – 1938/, generální manažér Micui.
Trendy spolku Daišikai souvisí také s velkou pokrokovou změnou ve světě čaje. Do čajového uměleckého dění byly přizvány ženy, které se dříve oficiálně čajových obřadů nezúčastňovaly, určitě ne jako mistryně. Zpočátku to bylo spíše politické rozhodnutí v době čínsko-japonské války /1894 – 1895/, kdy mnoho mužů bylo od rodin ve válce. Znovu to byl představitel pokrokové Urasenke, mistr Ennosai, který čanoju vyučoval válečným vdovám, i jiným ženám. Některé obdržely i učitelské mistrovské certifikáty. Do výrazovosti čajového obřadu tak pronikly i ženské prvky, v dobrém i zlém. Mistři-muži měli vždy potíže udržet v mezích své sklony k okázalé vychloubačnosti, ženy na druhé straně mají obtíže s flirtem a vyumělkovaností. Obojí lidská podstata – mužská i ženská – je však pro čajový obřad přirozenou a nutnou součástí.
Dnes jsou v čajovém obřadu aktivní převážně ženy, což je přinejmenším škoda. Mnohdy je čajový obřad bohužel chápán více jako příjemná zábava či způsob osvojení si dobrého chování, i když i to je jeho aspektem. Už během doby Taišó /1912 – 1926/ se výuka čaje rozšířila jako důležitá součást osnov v dívčích školách i v klášterních seminářích. Možná je škoda, že se v těchto tendencích nepokračovalo, i když takový způsob použití v sobě skrývá i nebezpečí laciné propagace a destrukční popularizace.
Čanoju se v tomto století vyrovnává nejen s ženským vlivem, ale také s vlivem velkých společenských změn. Japonská touha vyrovnat se technicky světu vedla k tomu, že duchovní stránka rozvoje byla zanedbávána. Rodiče jen málokdy souhlasí, aby se jejich synové věnovali čaji, neboť by je tak nejspíše nečekalo ani velké společenské uznání, ani bohatství. Raději chtějí mít úspěšné bussinesmany. Kněz i čajový mistr do určité míry ztratili svá výsadní společenská postavení duchovního a výchovného vedení národa. Přesto, prokazatelně, v některých místech Japonska, má i dnes názor význačného čajového mistra značnou politickou hodnotu, zvláště při volbách. Například současný velmistr Urasenke, Sen Sóšicu VX., svou autoritou ovlivňuje společenské dění v Kjótu. Mnoho osobností čajového světa aktivně působí při obrodě kulturních hodnot současného Japonska, kdy je třeba změnit zejména vzdělávací a výchovný systém v základních školách. Mnoho mistrů čanoju si uvědomuje osobní zodpovědnost a cítí se povoláni k službě. Většina učedníků čajového obřadu byli a jsou dospělí lidé, jen občas dospívající mládež. Výjimečně byly do čajového umění zasvěcovány děti, například tehdy, kdy se syn měl stát následovníkem rodu. Dnes jsou zvány děti i do běžných vyučovacích hodin. Učitelé čaje říkají, že plný obsah čaje nemůže dítě pochopit, může však vyrůstat v jeho duchu, což je jistě velkou přípravou pro život.
V dnešním Japonsku na jedné straně čajový obřad lacině popularizuje v obchodních domech, současně však na druhé straně dochází k probouzení se z úpadku, který způsobily nahromaděné problémy rodových systémů, nazývaných často stejně jako hlava rodu iemoto, ale také velký rozmach konzumní společnosti.
V poválečném období se čajové umění stalo tématem mnoha akademických studií universitních profesorů, jako Tacusaburo Hajaši, Masao Nakamura, Seizo Hajašija a další. Mnoho knih bylo napsáno o čajovém náčiní, čajových domcích, čajových zahrádkách, ale i o etickém, filozofickém a duchovním obsahu čadó. Před patnácti lety, kdy Japonsko prožívalo největší rozmach a utápělo se v zahledění ve vlastní prosperitu, to byli mimo jinými i čajoví mistři, kdo vnímal obavy o budoucnost bezstarostných spoluobčanů. Jakoby čajoví mistři byli svědomím národa. Projevilo se to v dobách válečných, kdy se mistři čaje stali polovičními disidenty. Čajový mistr by neměl být účelově zneužitelný. Základním popisem jeho povolání je vztahovat se k podstatě věcí a k pravdě, zjevované v prázdnotě soustředění a nikdy se jim nezpronevěřovat.
Systém rodových škol iemoto plnil po staletí podobnou roli jako církevní instituce v západním světě. Jeho zásluhou byly vytvářeny i zachovány obrovské duchovní a kulturní hodnoty čajového obřadu a s čajovým obřadem úzce spojené japonské kultury vůbec. Dnes je zřejmá určitá těžkopádnost a vyžilost takového zřízení. Pokud si rodové školy iemoto kriticky připustí svůj úpadek a přemění svou ortodoxní samohybnost v živoucí a životodárnou službu bližnímu, mohou zachránit i svou obrovskou potenci duchovního vedení národa.

Zpět na přehled článků

NOVINKY TEA SHOP

DARJEELING FIRST FLUSH 2013

Čaj

S radostí oznamujeme, že dorazily čerstvé čaje ze zahrad v Darjeelingu. Tentokráte jsme vybrali NAMRING a LONGVIEW. Oba skvělé, oba čerstvé, oba okouzlující. Nahraďte si pocit jara alespoň těmito čaji, když se počasí ne a ne vzpamatovat.


 

Čajové překapávače KAMJOVE

Čaj

Rádi bychom Vás upozornili na novinku ve způsobu přípravy čaje. Čajové překapávače jsou vhodné hlavně pro přípravu vícenánevových čajů.
Více ...

 

E SHOP

Čaj

Právě doděláváme zcela nový e-shop, který bude zhruba v polovině února otevřen. Naleznete ho na místě stávajícího. Všechny stávající odběratele budeme informovat emailem.


 

Tea shop

LITERÁRNÍ ČAJOVNA

Literární čajovna

Zborovská 9
Boskovice
Tel.:774 499 709

Otvírací doba

Pondělí 10.00 - 19.00
Úterý 10.00 - 19.00
Středa 10.00 - 19.00
Čtvrtek 10.00 - 19.00
Pátek 10.00 - 19.00
Sobota 9.00 - 11.00
14.00 - 19.00
Neděle 14.00 - 19.00

Více

Najdete nás na síti Facebook

DOPORUČUJEME

Čajovna